THE CROWN - Crown Of Thorns
Švédi stále chytajú za chvost svoj dávny majstrštyk "Deathrace King". Je skvelé, že hrajú, skladajú, koncertujú, ale tá fazóna spred takmer štvrťstoročia je proste nedostihnuteľná.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
MARCHE FUNÈBRE pochází z belgických Antverp a jejich doménou je doom metal. Utahaný, melancholický, depresivní, tíživý, prostě klasický doom. Ve své škatulce nejsou nijak invenční, ani nedělají výlety do jiných žánrů s výjimkou občasného úletu do deathu (ale to většina těchto kapel). Přesto jsou zajímavým a poslechuhodným tělesem. Specifikum této kapely je, ač hranice svého žánru nepřekračují ani o stéblo suché trávy, že znějí občas trochu jinak. Pro doom metal tolik typické hutné deathové riffy, byť zpomalené na rychlost tlukotu srdce podchlazeného skoro-umrlce, využívají jen občas. Mnoho jejich skladeb je vlastně jen pomalou rockovou písní, chtělo by se říct skoro až baladou, ale pro to postrádají melodickou vtíravost. Tomu navíc pomáhá hlavní kytarista tím, že své pasáže protahuje v hodně dlouhá sóla. Ta jsou bez progresivních ambicí, ale někdy se dostane do repetitivní smyčky a sólo je až úmorné. To je ale jen malá vada na kráse. K hudbě připočteme kvalitní čistý zpěv a máme tu sice smuteční pochod, ale takový vzdušný, spíš pro letní večery.
Ale pánové to umí vzít i pěkně od podlahy sklepení. Jakmile se hlas přehoupne ve chrapot a kytara se posune o něco níž, spustí se doom metal ze staré školy. Taková „Enter Emptiness“ je toho důkazem. V tomto svém přístupu navazují na svá předchozí díla, nicméně u novinky je patrné výrazné odlehčení napříč celým materiálem. Dříve to bylo přeci jen více prostoupeno deathovými riffy. Čím starší album, tím syrovější a drsnější v projevu. Novinka je zvukově taková čistší a přístupnější. Ne každému to bude vyhovovat, pro mě je však „After the Storm“ velmi příjemný materiál na poslech.
Velmi podařené album belgických melancholiků. Sice jde o klasický doom zcela dle zažitých pravidel, ale není tak tíživý a drtivý, jako tomu bývá u jiných spolků. Je to takový poslechově atraktivní „Smuteční pochod“.
7 / 10
Arne Vandenhoeck
- zpěv
Peter Egberghs
- kytara, zpěv
Kurt Blommé
- kytara
Boris Iolis
- basa, zpěv
Dennis Lefebvre
- bicí
1. In A Haze
2. Palace Of Broken Dreams
3. Devoid of Empathy
4. Enter Emptiness
5. Stranded
6. After the Storm
After the Storm (2024)
Einderlicht (2020)
Into the Arms of Darkness (2017)
Roots of Grief (2013)
To Drown (2011)
Datum vydání: Pátek, 27. září 2024
Vydavatel: Ardua Music
Stopáž: 44:34
Švédi stále chytajú za chvost svoj dávny majstrštyk "Deathrace King". Je skvelé, že hrajú, skladajú, koncertujú, ale tá fazóna spred takmer štvrťstoročia je proste nedostihnuteľná.
Daniel Cavanagh doslovne cituje svoju ex. kapelu a tento album je pokračovaním jeho poslednej tvorby. Jedná sa o príjemnú emotívnu a ľahko plynúcu nahrávku, ktorá síce nevybočuje z autorovej rady nálado tvorných albumov, ale tak nejak zahreje pri srdci.
PYRRHON svůj neortodoxně výstřední death metal plný vřískavé a disharmonické překombinovanosti možná konečně ukočírovali tak, že mi to začíná dávat smysl. Stále je to dost schizofrenní produkce na hranici stravitelnosti, ale tady již to dokážu ocenit.
Čím více "Absolute Elsewhere" poslouchám, tím více jsem přesvědčen, že tahle cesta není pro BLOOD INCANTATION tou správnou. Skladatelsky vysoce ambiciózní projekt, který však jako celek úplně nefunguje. Zatracování nezaslouží, oslavné ódy ale také ne.
Finský démon po 4 letech zase roztáhl svá křídla a svým hadím pyjem penetroval slunce. Basové a elektro podklady na hranici infrazvuku opět dominují dalšímu hypnotickému a fascinujícímu dílu. Vnořte se do jeho temnoty. Pokud tedy víte, jak na to.
Velmi pěkný metal vzor starší GOJIRA servírují na svém druhém albu kalifornští INTERLOPER. Navíc progrese a snad i energie je o dost více, takže věřím, že prvotní nadšení vydrží.
U HAMMERFALL je dnes tou nejdůležitější otázkou, jak moc se na každém dalším albu budou opakovat a jak moc do toho vloží srdce. A tak je tu po chvalitebném "Hammer Of Down" i celkém dobré "Avenge The Fallen", ty 3 - 4 zvučné skladby tomu aspoň nasvědčují.